UNI Magazín - recenze CD SPADLO

To co mě na Konvrzkovi baví nejvíc, je naprostá absence jakýchkoli vypočítaných konstrukcí, neboli autenticita a ryzost. On je to vlastně novodobý lidový umělec.
Ondřej Bezr (Rock&Pop)

Samorost Konvrzek patří k nejlepším originálům české hudební scény posledního desetiletí.
Jiří Černý (Český rozhlas 2)

Jiří Konvrzek je velice svérázná osoba. Jeho hudba přeskakující mezi žánry je nezařaditelná. Zajímavé je, že ikdyž je nezpochybnitelně dobrým instrumentalistou jeho pitvoření a lehce úchylné texty nejvíce dráždí ty muzikanty, kteří se považují za seriózní.
Antonín Kocábek (Radio1)

Písničky a projev Jiřího Konvrzka patří k tomu nejzábavnějšímu, co se dá na naší scéně potkat. Jeho rafinovaně vystavěné komické kreace jsou místy namíchané s různými chutěmi smutků a existenciálních nejistot, Jiří si s nimi dokáže dlouho na pódiu pohrávat a přítomní slzí smíchy. S nadsázkou a rád říkám, že je to Mr. Bean české písňové scény, ale nejde tu o žádnou kopii, Jiří Konvrzek je skutečný a nenapodobitelný originál...
Jan Burian

Je to solitér. On se nedá k ničemu zařadit.
Jiří Černý (ČT1)

Přivítejte netradičního městského bluesmana Jiřího Konvrzka!

Zvony k čištění odpadu do batohu, Konvrzek vás na ně naučí hrát

Je to úžasně autentické, zvláště když si zpěvák podupává do rytmu po vzoru starých bluesmanů. Z jeho hrubě chlapských hlasivek se linou absurdní příběhy o muži, kterého bylo jen půl, a tím se odhalila jeho prázdnota. Nebo o ženichovi, který si lehl na cestu a »zablokoval dopravu, od Ješína na Prahu«.
Konvrzkovy grotesky nejsou samoúčelné, mají situační nebo hlubší pointu. »Nevadí ti, že ve sklenici plave ti moucha. To, co tě štve, to není tak zlé, to jsou jen pouta, pouta,« zpívá Konvrzek v písni Pouta.
I z absurdních písní vyplývá touha jít vlastní hudební cestou, bez ohledu na trendy, které zrovna vládnou pod Řípem. Konvrzkův styl je velmi svobodný, asi jako blues potulného samorosta.

Vladimír Vlasák (MF Dnes)

Konvrzek jako autor je samorost, nebojí se jakéhokoliv nápadu, neklade si dopředu překážky ani žádná stylová omezení, což je přístup spíše obvyklý na alternativní scéně. Nečiní mu problém v jedné skladbě minimalisticky opakovat motivy a v druhé vrstvit nápady jeden přes druhý. Každá písnička jako by si hrála s jinou náladou, každá se vyvíjí naprosto neodhadnutelně, každá je zcela tvarově i barevně jiným střípkem. Všechny tyhle střípky dohromady ale tvoří zcela kompaktní mozaiku.
Všechny skladby tu mají své místo a vzácně vyrovnanou úroveň. A co je zcela nové, je mnohem větší vklad Konvrzkových spoluhráčů. Jestliže totiž na debutu víceméně jen doprovázeli, nyní jsou aktivní součástí celku. Kapela tu tak již nehledá svou cestu, má ve všem evidentně jasno a spíše zkoumá veškeré své další možnosti.

Antonín Kocábek (Music server)

Deska ze všeho nejvíc působí jako rafinovaná parodie na alternativní scénu – a stejně nepatřičně, jako když Zdeněk Liška pro skupinu Mimikry složil velký televizní hit »Bič boží«, jenomže u Konvrzka je ten poměr nepatřičnosti dneska obrácený. Prostě ho budete buď milovat, nebo nenávidět. V každém případě je to deska unikátní a pokud se vám nelíbí, tak prostě nejste schopni ocenit opravdovou originalitu! =)

Vít Čodák (Musiczone)

Výkladů Konvrzkových textů může být několik, zde je jeden z nich. Cílem veršů je nalézt blaho pro člověka a je jedno, zda jej dotyčný dosáhne řádným umytím těla, zbavením se pout, svobodným usnutím na cestě či vylezením na strom. Hlavně, že k němu směřuje.

Karel Souček (folk)

Hrající »poděs« se s písněmi nepáře, co na srdci, to na jazyku, nápad musí rychle ven.

Milan Šefl (ČRo)

Že se v tak vyhraněném »železářském« zvuku téměř nenajde klišé, je tak či tak obdivuhodné. Až někdy člověka napadne, jestli ještě platí, že Konvrzek je »jako muzikant hroznej«. Ano, třeba v Poutech nefoukne na trubku poctivý tón. Jenže to báječně zvýrazňuje bezútěšnost textu. A v živočišných Trenýrkách, kde mluví hlína i židle, zní trubka jak se patří.
V písničce Zpět, o smutku z uplývajícího času, slyšíme »Von ten vítr je línej/Jen si plivej/Už ani ta slina/Se ti nevrátí zpět«. Ale to už víme, který instalatér se vrací pořád a lepší.

Jiří Černý (Lidové noviny)

Nevadí ti Konvrzek?

Jeden z největších originálů mezi českými písničkáři – Jiří Konvrzek, vydává své druhé oficiální řadové album. Lze předpokládat, že jeho poslech znovu rozdělí názory někam poblíž k oběma pólům. Pro někoho bude nesnesitelný nedouk a magor, pro jiného originální a úžasný samorost.

Měl-li bych si to slovo samorost vypůjčit, mohlo by docela posloužit v mnoha svých smyslech. Opravdu to působí jako něco, co vyrostlo samovolně a přitom do jakéhosi zvláštního, všelijak zprohýbaného, bizarního tvaru, který poutá pozornost.

Konvrzek své písničky skládá vlastně na krátké náramně jednoduché texty, jakési triviální zprávy o věcech kolem sebe, drobné glosy, malé postřehy, jednoduché myšlenky. Ani jejich základní melodie není nic světoborného, v podání prakticky kohokoliv jiného by to byl banálně odzpívaný jednoduchý krátký kousek života, informace, jaké si vyměňujeme tak trochu z nudy, když na venkově ráno čekáme na autobus.

Přesto v těch jednoduchých poznámkách, aniž bychom si to uvědomovali, je skryt velký kus moudrosti všednodenního života, který se nezabývá seriály, politikou, Spartou a Slávií, ale prostě uskutečňuje sám sebe nepředžvýkaně. Protože »Jablko lépe utrhnouti/ nežli sebrat na zem spadlé/ To může být/ Počůrané.«).

Konvrzek jako interpret je ale něco úžasného. Zde hraje se svou kapelou Třetí zuby, tedy s baskytaristou Lukášem Kalivodou a Janem Pydychem za bicími. On sám vystřídá spoustu nástrojů, základem ovšem zůstává jeho elektrická kytaromandolína, nástroj, ke kterému snad výrobní plány kreslil Picasso a vyráběl ho lešetínský kovář. Konvrzek na ni hraje s živočišnou radostí vesnického muzikanta, který se nestará o nějaké dury, molly, fis-cisy, protože když máš talent, tak ty přijdou samy, ale rozhodl se něco sdělit a tento prostředek má zrovna po ruce, tak to z něj vymáčkne. Není to hraní neumětelské, ale prostě přímočaré. Jinak se v jeho rukou objeví ještě klasická kytara, mandolína, další, poněkud exotický arabský drnkací nástroj oud (zvukomalebně použitý zejména v orientálním Měsíci), bugarie (doprovodný drnkací nástroj balkánský, který býval součástí různých tamburašských orchestrů), ale i akordeon a foukací harmonika, violoncello, příčná flétna, trubka, tuba, kozí roh a »soustava odpadního a kanalizačního potrubí z PVC« (Konvrzek je totiž profesí instalatér). Na některé z těchto nástrojů (v mých uších zejména na trubku) není zrovna virtuóz, někdy si spíš domýšlíte, jaký tvar si asi představoval, ale funguje to. Mezi hudebními formami vystopujete blues, ale i třeba vlivy čardáše (Trenýrky), o dechovce ani nemluvě (valčíček Živote).

Nejzábavnější a zároveň asi nejkontroverznější je ovšem jeho zpívání. Nejspíš vám na první poslech připomene trochu Petra Vášu, tím, jak výslovností, přízvuky a papřízvuky, protahováním samohlásek i souhlásek, češtinu zdánlivě potvoří, jak se s ní mazlí a jindy ji vyplivuje, a tím ji znesamozřejmuje, aby upozornil právě na to, že ani ty jednoduché banální věty nemají jen svůj samozřejmý smysl, ale skrývají to, co se do nich uložilo generacemi jejich používání. Ta »Vášovská zpodoba« ale přišla vlastně z protichůdného břehu, i když zřetelně s tímtéž cílem – úmyslným zasukováním hladkého provázku slůvek způsobíte, že vašim posluchačům (ale pozor! i vám) neproklouzne jen tak mezi ušima, ať už sdělují něco vážného, nebo humor (»na koštěti bába letí, bába baletí,«).

Najdete zde (k mé velké potěše) stejně jako na prvním albu hasičskou grotesku, tentokrát Požár, postavenou jen na výrazu, kterým je odvyprávěn příběh o pár větách (»Rozbalte hadice! Pumpujte! A nic. Jak to nic? Nic. Zabalte hadice! Už to jen doutná.«), najdete pivo i lásku, drobné portréty vesnických podivousů i skici zajímavých okamžiků, kdy najednou vidíme obyčejný svět nějak jinak (měsíc po moři plul A vítr co by? Usnul) a několik úžasných metafor, kterými se vyznává ze snahy otevřít se světu (»Svlékl jsem trenýrky svému srdci a byl marod hned,« »Sám sebe, tvrdou veku Uložím pod starou deku«).

Dohromady je to moc zajímavá (tradičně Indies dobře vypravená) deska, která pokud folk má znamenat návrat k lidové moudrosti, jeho obsah naplňuje měrou vrchovatou.

Jiří moravský Brabec
folkcountry.cz

Sny velvarského instalatéra

I na svém druhém albu zůstává Jiří Konvrzek nejzprohýbanějším ze všech našich písničkářských samorostů

Coby spořádaný otec uživí pětačtyřicetiletý Jiří Konvrzek svou rodinu tím, čemu se vyučil: instalatérstvím a topenářstvím. Má k tomu ve Velvarech na dvorku příslušný železný herberk. A jen ve vzácných, nepředpověditelných okamžicích z něj tahá kusy ne proto, aby jimi něco vyspravil, ale aby si z nich udělal hudební nástroj. Což by možná stačilo jako začátek zpravodajské agitky o lidovém umělci, ale ne už jako příčina Konvrzkovy nejznámější písničky o tom, jak zabili radiátor, tekla z něj krev, nacpali se jitrnicemi i ovarem, až nezbylo »skoro už nic než ohlodaný růžice.«

Kulhání za Mertou

Kdyby se užíral svou hráčskou nedostatečností, musel být dávno sežraný. Ne-li už jako sedmnáctiletý flétnový začátečník, mordující se s nápodobou nahrávek Jethro Tull, pak určitě na vojně, kde sloužil s Kryštofem Ebenem, nejschopnějším instrumentalistou bratrského tria. Mírumilovný Kryštof ho nicméně naučil pár písniček na kytaru. Co všechno však tento nástroj skrývá a co se nikdy nenaučíte, ani kdybyste se zbláznili, Konvrzek poznal až v pověstných kurzech folkové kytary u Vladimíra Merty, které pořádala Sekce mladé hudby. "Nedokonalost v rytmu, technice jsem chtěl zpočátku vylepšovat, nicméně jsem zjistil, že to není v mé moci a tak se smiřuji s tím, že to je holt typické pro mou hudbu." Talentová nouze tedy sice nenaučila Konvrzka (mj. i houslistu a cellistu) housti, ale možná skládati. "... když jsem hrál převzatou věc, říkali mi, že ji hraju tak blbě, že vypadá jako moje vlastní. A tak jsem začal hrát svoje písně."

Festivalový ohlas folkových hvězd v osmdesátých letech se mu zdaleka vyhnul. Když si později založil skupinu Třetí zuby, nevadilo ani tolik, že stejně se už jmenovala jedna valašská folkrocková kapela, jako ten rok 1990; byl obtížný i pro zavedená jména, natož pro neznámá. Naštěstí pro Konvrzka už bylo kde a komu předvádět hudební podivínství. Konvrzek se pro laické, ale i odborné publikum pomalu, rok od roku, stával přinejmenším vyhledávaným dráždidlem.

Už jenom těmi nástroji, v čele s rukodílným výrobkem, dvoukrkou elektrickou kytaromandolínou, a výlučně šlapohybným bubnem s činely. I popsat, co topenář zpod Řípu vlastně hraje, byl novinářský oříšek. Hodně zdrsnělé pouliční funk-blues? Dada-blues? Osobitě ujeté písničky?

Ve velvarské hospodě U jelena se s kategoriemi nepárají, míval plno.

Také tam v roce 1998 prodal první z pěti set výlisků svého disku Narodit se. Sám si ho vydal a nabízel na svých štacích, většinou po klubech. Rozdíl mezi pódiovým šklebivým komediantem a tichým, zdrženlivým mužem, který pak prochází mezi stoly a téměř omluvně nabízí své cédéčko, je obrovský a trvalý. Navenek se Konvrzek nezměnil ani při křtu prvního oficiálního, sólového alba Pod Řípem (2000), jen se na Baráčnickou rychtu trochu pousmál. "Polévat se nic nebude, kdo má na to šampaňský furt brát."

Vlkodlak skřivánkem

Polejeme-li je či nepolejeme, na Konvrzkovo druhé album Nevadí ti? nevystačíme ani s obvyklými konstatováními (přitvrdil, zlepšil souhru, neztratil na výjimečnosti) ani s výčtem spřízněných zvuků (Koubkův akordeon, obžerný chechtot Jima Čerta, pitvoření Pepy Nose, nová česká vlna osmdesátých let). I hrubé rozdělení písniček na víceméně hospodské-akordeonové, a bluesovékytarové, s nímž kdysi přišel Konvrzkův nejdůslednější recenzent Ondřej Bezr, se zde dost vytrácí. Písničkářovou scelující a všudypřítomnou silou zůstává napětí mezi dryáčnickým zpěvem a básnickými obrazy. Jsou ještě silnější než bývaly: ztratily na prvoplánové anekdotičnosti, získaly na stručnosti a víceznačnosti. A jsou také rozmanitější. Což je lépe slyšet než vidět, i když mnohé obstojí holé na papíře, počínaje úvodním Směšným mužem. "Navštívil mě jeden muž / Nebyl celej byl ho kus / Jenom levá půle / Ta pravá/ Ta ne." Ale jak se zde hudba s textem umocňují, to lépe než recenzent vyjádří na konci písničky sám autor: "Samá stará mechanika / V útrobách toho nešťastníka / Vrzala a skřípala / A do rytmu klapala".

Konvrzek ví, co vzít do ruky, aby skřípal a vrzal. Čtyřstrunná tamburašská bugarie, loutna oud, kozí roh nebo soustava odpadního a kanalizačního potrubí z PVC - všechno souzní s autorovými vidinami. Některé jsou hrozivé jak z románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha; zvláště Měsíc. "Okousal jsem nohy / A hodil kosti psovi / A ohryzanou hlavu / Poskytl lačnému davu". Z Jabka jakoby pokukoval Egon Bondy: "Jabko lépe utrhnouti / Nežli sebrat na zem spadlé / to může býti / počůrané."

Někdy se Konvrzek potěší domontovanou slovní hříčkou (Vlci: "Na koštěti / Bába letí / Bába baletí") a výjimečně se zhyzdí i hrubou chybou. Špatný přechodník "a teď (mamlasi) hlasy hledaje / prolézají tramvaje," nemá co dělat ani v písničkářově mile humpolácké češtině.

I jako zpěvák žije současný Konvrzek bohatěji. Svůj pověstný a úspěšný rejstřík vlkodlaka nenadužívá, naopak vyslovuje většinou pečlivě. Nad svými hlasovýmimaskami má nadhled, zpívá bez křeče, v Ženichovi dokonce předvádí svou verzi skřivánčího popěvku. V Poutech si s hlasem vysloveně hraje, snad aby nás také připravil na závěr šestiřádkového textu, kde je důležité i sebetišší vrznutí.

Těžko odhadnout, nakolik se na pestrých, vrzukajících, pofrkávajících i dupkavých aranžmá celého alba podílejí Konvrzkovi dnešní spoluhráči, baskytarista Lukáš Kalivoda a bubeník Jan Pydych. Že se v tak vyhraněném "železářském" zvuku téměř nenajde klišé, je tak či tak obdivuhodné. Až někdy člověka napadne, jestli ještě platí, že Konvrzek je "jako muzikant hroznej". Ano, třeba v Poutech nefoukne na trubku poctivý tón. Jenže to báječně zvýrazňuje bezútěšnost textu. A v živočišných Trenýrkách, kde mluví hlína i židle, zní trubka jak se patří.

V písničce Zpět, o smutku z uplývajícího času, slyšíme "Von ten vítr je línej / Jen si plivej/Už ani ta slina/Se ti nevrátí zpět". Ale to už víme, který instalatér se vrací pořád a lepší.

Jiří Černý
Lidové noviny, 01. 09. 2005

konVRZek - Nevadí ti?

Jiří Konvrzek dělí průměrné posluchače na dva nesmiřitelné tábory: jedna skupina ho nesnáší, zatímco druhá skupina ho ještě neslyšela. Naštěstí pro něj existuje ještě třetí (z celorepublikového hlediska zanedbatelná) skupina, která ho pro jeho svérázný styl miluje. Popravdě řečeno, kdybych jednoho z fanoušků Jiřího Konvrzka osobně neznal, tak bych o existenci té třetí skupiny možná i vážně pochyboval, ale takhle vás můžu ubezpečit, že ti fanoušci opravdu existují. A nejsou to ledajací fanoušci, protože Jiří Konvrzek není ledajaký hudebník! Je totiž dokonalým ztělesněním představy o Indies a vlastně o celé české alternativní scéně. Nebo si dokážete v rádiu představit písničku o zabíjačce, kde byl místo prasete úmyslně poražen radiátor?

Po předchozím odstavci už je asi jasné, že já mezi Konvrzkovy fanoušky nepatřím, ale to by nemělo vadit, protože ty pravé fanoušky takhle recenze stejně nezajímá a tohle CD už mají - stejně jako všechny (obě) předešlé.

Zvláštností je, že Jiří Konvrzek každou desku vydává pod jinou hlavičkou. První byla nahraná se skupinou Třetí zuby, kdežto druhá byla "sólová". Jméno "konVRZek" na téhle desce tak naznačuje, co se na ní dá z personálního hlediska očekávat - větší část nahrávky obstaral pan domácí osobně, jen o rytmickou sekci se postarali dva hosté/spoluhráči.

Celkový zvuk desky pak dokonale odpovídá danému složení a na alternativní poměry je poměrně tradiční. Jiří Konvrzek sice hraje prakticky na cokoliv (včetně absurdních nástrojů, které si sám vyrábí z plastových trubek, nebo hybridů jako je kytaromandolína, nad kterými by se Přemek Podlaha v Receptáři definitivně rozplynul blahem), ale žádná symfonie se nekoná. Aranžmá jsou docela úsporná, prim většinou hraje svatá trojice rockové hudby: bicí, baskytara a kytara (nebo něco podobného) a veškeré rarity a exotika slouží spíše na dochucení.

Skoro každá písnička na desce je v jiném stylu nebo dokonce i z jiného kontinentu. Najdete tam diletantské rock'n'rollové retro, komorní lo-fi funk i alternativní amatérismus ve studiové kvalitě, ale přesto se nedá říct, že by deska působila nesourodě. Naopak je to pořádný, jednolitý a jen hrubě otesaný šutr.

Všechny písničky totiž spojuje naivistický přístup k nahrávání, kde se na nějakou přesnost nahledí a dusící se trubka je považována za stylotvorný prvek. Korunou završující dílo je ovšem Konvrzkův stylizovaný zpěv, který je zřejmě rozhodující pro to, jestli je tohle deska pro vás nebo proti vám.

Znalci Konvrzkovi obvykle jako spřízněné hudebníky předhazují Václava Koubka (může být) a Petra Zezulku z Cimentu (i společný TV dokument prý existuje), ale mně osobně připomíná ze všeho nejvíc Petra Vášu. Lépe řečeno parodii na Petra Vášu. Zní to totiž zhruba tak, jako by se maďarský pacient na foniatrii snažil zazpívat Janáčkovu operní árii bez toho, aby rozuměl textu. Konvrzek se neohlíží vpravo vlevo a sebejistě pěje navzdory hudbě i slovům. Vášovské je především přehnané zdůrazňování některých slabik - navíc se mi nepodařilo odhalit, podle jakého klíče si je vybírá.

Pod tím vším se na první poslech trochu ztrácejí texty, ale při podrobnějším ohledání se ukáže, že jsou sice dost dadaistické, ale rozhodně ne hloupé. Ani jeden z nich není milostný, ale zato jsou většinou zlehka vtipné.

Hodnotit tuhle desku nebo samotného Jiřího Konvrzka nějakými hvězdičkami je přinejmenším zavádějící, protože neexistuje žádné kritérium, podle kterého by ho bylo možné měřit, navíc nezapadá ani do žádného žánru.

Deska ze všeho nejvíc působí jako rafinovaná parodie na alternativní scénu - a stejně nepatřičně, jako když Zdeněk Liška pro skupinu Mimikry složil velký televizní hit "Bič boží", jenomže u Konvrzka je ten poměr nepatřičnosti dneska obrácený. Prostě ho budete buď milovat, nebo nenávidět. V každém případě je to deska unikátní a pokud se vám nelíbí, tak prostě nejste schopni ocenit opravdovou originalitu! =)

Vít Čondák
musiczone.cz, 21. 06. 2005

Nové písně podřipské. Bez jater i bez vrtaček.

Velvarský multiinstrumentalista Jiří Konvrzek není typem obvyklého folkového písničkáře. Má sice v sobě čistotu Vaška Koubka, solitérský přístup Jana Buriana, bezelstnost pornofolkaře Záviše či eklektičnost rockera Slávka Dolejšího, ale zároveň je to svéráz, naprostý originál, který nemá srovnání nejen na domácí scéně, ale těžko bychom hledali podobné i za hranicemi. Skáče mezi folkem, rockem i šramlem, nečiní mu problém přejít z freejazzově rozevláté pasáže k jednoduchoučké vyhrávce, tu je bluesově zadumaný, tu rock'n'rollově rozpustilý. Vedle úctyhodné řady tradičních používá i hudební nástroje vlastní výroby, a kromě složky poslechové se tak vymyká průměru i na první pohled. Přesto má svůj snadno rozpoznatelný "ksicht", který jeho fanoušci milují a který jeho odpůrce spolehlivě odpuzuje, případně rovnou irituje. A nejinak tomu je i na jeho aktuální novince, která vychází po pětileté pauze od své předchůdkyně.

Debut "Narodit se" byl ve znamení plného zvuku kapely (tehdy měla ještě jiného basistu a jmenovala se Třetí zuby), na dvojce "Pod Řípem" se Konvrzek představil jako sólista a spíše v komornějších podobách, třetí zářez je sice prezentován pouze pod názvem skupiny, ale ve skutečnosti míchá obě předcházející polohy. Také tentokrát obsažené písničky jsou všechno, jen ne obyčejné. A svou osobitostí asi opět nebudou stravitelné pro každého. Nejen kvůli často sebeparodicky pojatému zpěvu, textům protkaným hodně svérázným humorem či důslednému se vyhýbání (a to velkým obloukem) sebemenší podbízivosti. Konvrzek jako autor je samorost, nebojí se jakéhokoliv nápadu, neklade si dopředu překážky ani žádná stylová omezení, což je přístup spíše obvyklý na alternativní scéně. Nečiní mu problém v jedné skladbě minimalisticky opakovat motivy a v druhé vrstvit nápady jeden přes druhý. Každá písnička jako by si hrála s jinou náladou, každá se vyvíjí naprosto neodhadnutelně, každá je zcela tvarově i barevně jiným střípkem. Všechny tyhle střípky dohromady ale tvoří zcela kompaktní mozaiku.

Konvrzek tak i tentokrát dokazuje, proč jsou skoro ve všech textech o něm zdůrazňovány přívlastky "ryzí" a "autentický". Experimenty nevystavuje na odiv - jsou přirozenou součástí jeho písniček. Bez elektroniky i samplů i tentokrát můžete zaslechnout spousty neobvyklých, nevšedně znějících a inovátorských zvuků. Jestliže ovšem jeho dřívější nahrávky nesly znaky neustálého hledání, tentokrát zní album dotaženě a kompaktně. Všechny skladby tu mají své místo a vzácně vyrovnanou úroveň. A co je zcela nové, je mnohem větší vklad Konvrzkových spoluhráčů. Jestliže totiž na debutu víceméně jen doprovázeli, nyní jsou aktivní součástí celku. Kapela tu tak již nehledá svou cestu, má ve všem evidentně jasno a spíše zkoumá veškeré své další možnosti.

Nové i přepracované starší písničky na albu zachycené nejsou tak prvoplánové jako "Játra" či "Alkohol" z debutu, ale často se i přes veselé formulace či slovní spojení a hříčky dostanou až k tématům, ze kterých mrazí ("Pouta" nebo "Vlci"). A vzhledem k tomu, že nahrávce mnohem více než jiným citelně chybí vizuální dojem, rozhodně to není nic na první poslech. Asi i proto se ani po tomto albu kapela konVRZek nestane masovou atrakcí, a zůstane i nadále výjimečnou a kultovní záležitostí. Ovšem pouze pro menšinu ochotnou vnímat nejen to, co se jí samo nabízí.

Antonín Kocábek
musicserver.cz, 09. 05. 2005

Jiří Konvrzek: Nevadí ti? (Indies)

Glum české populární hudby opět buší do nástrojů vlastní výroby a huhlá o životě a smrti. (Takhle v našem časopise vypadá vřelé doporučení.)

-kul-
Týden 15, 11. 04. 2005

Hranicemi stylů prochází Jiří Konvrzek, jako by neexistovaly, a k hudbě přidává svébytné postřehy z Česka, jež by nahradily leckteré sociologické studie. Jeho album Pod Řípem (2000) následuje titul Nevadí ti? Konvrzek, podpořený kapelou, střídá harmoniku, kytaru, hraje i na odpadní potrubí z PVC.

vla, vd
Mladá fronta Dnes, 05. 04. 2005

Samorost a kuchařka

Tu a tam se přihodí vzácná chvíle, kdy booklet cédéčka dobře poslouží i jako sbírka krasosmutných básnických miniatur. Tak například Požár: "Rozbalte hadice! Pumpujte! A nic. Jak to nic? Nic. Zabalte hadice! Už to jen doutná." (Věru suché konstatování.) Ovšem nevytáhnout po četbě i disk písničkáře JIŘÍHO KONVRZKA byl by neskonalý hřích. Jasný hrabalovský pábitel a hudební amatér v tom nejlepším slova smyslu sdělí, co potřebuje a použije k tomu všechny myslitelné i nemyslitelné hudební prostředky zcela bez ohledu na dosavadní hudební konvence a zažité zvyklosti. Kytara podomácku vyrobená z krabic, plastové odpadní trubky, harmonika, kymácivý rytmus, nevzorová intonace a vášovský, fyzický přednes ... všechny tyhle rekvizity volají po tom, zhlédnout Konvrzka na koncertě, avšak i CD Nevadí ti? dokázalo předat pěknou porci jedinečné poetiky tohoto samorosta z Velvar.
...

Milan Tesař
Reflex 15, 14. 04. 2005

Originální písničkář Jiří Konvrzek prosazuje ve své tvorbě svobodu

Svoboda je dominantní pocit z tvorby originálního písničkáře Jiřího Konvrzka. A to svoboda ve všech ohledech, tedy skladatelská, textová, pěvecká i interpretační. Alespoň jeho nové autorské album s názvem Nevadí ti? (Indies Records, 2005) na mne tímto dojmem působí. Jiří Konvrzek je svéráz, který ne každému posluchači sedne. Tisk ho označuje za solitéra, novodobého lidového umělce nebo amatéra s přírodním talentem. Jeho spontánní písně se vymykají obvyklým schématům, přesné aranže každou chvíli přecházejí v jakýsi jam session, vokál je občas až příliš přehrávaný, texty připomínají naivní rýmovánky. Pokud ale přistoupíte na jeho poetiku, pak vám v přítomnosti jeho hudby bude fajn. Muzikant svobodně přechází mezi jednotlivými styly, jazz střídá s blues, funky, folkem, folklórem i rockem. Nejvýstižnější je označení alternativa. Určujícím nástrojem je Konvrzkova elektrická kytaromandolína, jejíž sytý zvuk se nejlépe projeví v temperamentní, skočné písni Živote. Ale autor se doprovází i na tucet dalších instrumentů, mezi nimiž nechybí ani potrubí z PVC. Kromě něj dostal na desce prostor baskytarista Lukáš Kalivoda a bubeník Jan Pydych. Album Nevadí ti? je velice barevné. Každá skladba má jinou náladu. Ospalou (Choutník), jazzově rozvolněnou (Směšný muž), posmutněle bluesovou (O starci), hravou (Ženich), exotickou (Měsíc), hospodskou (Živote) či pouťově rozvernou (Požár). Autorovy texty jsou založeny na slovních hrátkách a volných, hravých asociacích.

Karel Souček
Příbramský deník 90, 18. 04. 2005

HUDEBNÍ SAMOROST

Psát o hudbě bez možnosti zvukové ukázky je vždycky záležitost poněkud problematická, ovšem snažit se slovem přiblížit tvorbu originelního písničkáře JIŘÍHO KONVRZKA je úkol obzvláště těžký. Nejlepší informací je samozřejmě návštěva některého z Konvrzkových koncertů, ale vzhledem k tomu, že se nekonají příliš často, poslouží dobře i poslech nahrávek. Ty najdeme na dvou albech, která vydali brněnští Indies Records. To prvé nazvané Pod Řípem již před pěti lety, druhé vyšlo nedávno a pod titulem NEVADÍ TI? se skrývá 13 písní, jejichž autorem je Jiří, který je zpívá a doprovází se na nejrůznější strunné, dechové i bicí nástroje a na akordeon. V některých titulech se k němu přidává s baskytarou a bicími Jan Pydych a s kytarami a mandolínou Lukáš Kalivoda, který se v závěrečné písni Živote připojí i svým hlasem. Pod pojmem různé nástroje jsou zahrnuty jak ty běžné, vyráběné ve specializovaných odborných závodech, tak ty, které si Jirka zhotovil sám. K nim paří např. elektrická kytaromandolína, kombinovaný bicí nástroj a také soustava instalatérských trubek z PVC, která je ovšem tak rozměrná, že ji nelze vozit na koncerty.

Pěvecký projev Jiřího Konvrzka je zvláštní především jeho osobitým frázováním i modulací hlasu, která se podřizuje potřebám jednotlivých písní, a neobvyklý je i doprovod. Vše ovšem vychází z textů, v nichž se mísí vlivy dadaistické poezie, absurdního dramatu i příhod z všedního, denního života. Hned úvodní Směšný muž upozorní posluchače, že tu nepůjde o tuctové písničky s líbivými melodiemi. Text stojí za ocitování: Navštívil mě jeden muž / Nebyl celej byl ho kus / Jenom levá půle / Ta pravá ta ne / A jak ho bylo jenom půl / Bylo do něj vidět / Byl směšnej / Samá stará mechanika / V útrobách toho nešťastníka / Vrzala a skřípala / A do rytmu klepala. K nezapomenutelným kouskům patří Požár, při jehož poslechu nelze nevzpomenout na slavný film Miloše Formana. Do preludování různých nástrojů, mezi nimž nechybí akordeon, trubka a v závěru i tuba, zaznívají vykřikované povely: "Rozbalte hadice! Pumpujte! A nic. Jak to nic? Nic. Zabalte hadice! Už to jen doutná." Za povšimnutí samozřejmě stojí i jemné lahůdky v doprovodu ? v písni O starci to je téměř freejazzová trubka, Měsíc upoutá orientálním zvukem, písni Hlasy dodává dramatičnost violonccelo, zatímco jednoduchý zvuk doprovodného strunného nástroje v písni o hledání vodovodních kohoutků je doplněn sólem akordeonu. Album má výraznou závěrečnou tečku, kterou je píseň Živote, v níž Jirka s Lukášem zpívají za doprovodu zvonivé kytary:

Živote, živote
nalej mi pivo
hned pěkně po ránu
do mýho poháru
Živote, živote
nalej mi pivo
hned pěkně v poledne
náladu pozvedne
Živote, živote
nalej mi pivo
už brzo bude večer
snad sud by se do mě vešel
A ti co nepijou
ať nezlobí se na mě
pohárek vypiju
za sebe i za ně
Nepijou ušetřej
peněz, zdravího
stejně je pak pochovaj
na něco jinýho

Pětačtyřicetiletý Jiří Konvrzek je v oboru hudby naprostým samoukem, jehož dráha začala v sedmnácti letech, kdy byl podarován flétnou. Od dvaceti skládá písničky, v roce 1986 se zúčastnil festivalu Lipnice, v roce 1990 založil kapelu III. zuby, s níž vystupuje na festivalech nejrůznějšího zaměření, protože to je parta žánrově těžko zařaditelná. Jiří hraje i sólově v klubech a bývá pravidelným účastníkem Festivalu osamělých písničkářů, který v Malostranské besedě organizuje Jan Burian. Pokud si přečtete, že někde vystupuje Jiří Konvrzek, znamená to, že tam bude sám. Je-li napsáno konVRZek, zahraje vám i s Lukášem a Janem.

Ivan Kott
zpravodaj Jonáš-klubu č. 8, duben 2005

Samorostovo blues

Glosa
Před čtyřmi lety vydal Jiří Konvrzek album Pod Řípem, nádhernou sbírku potřeštěných, ve skutečnosti mrazivě přesných postřehů o nás, životě, lásce i smrti.

Jeho další album Nevadí ti? jde ještě dál v hudebním zpracování, waitsovsky rozeklaném a zemitém v písních Směšný muž nebo Hlasy. Konvrzkův podřipský jazz-blues-funk je poctivě rukodělný. Kytara chřestí jako Bo Diddleyho ozvučená krabice se strunami, akordeon nebo violoncello posouvají muziku k pouličnímu folku, ozvučené odpadní potrubí zase k undergroundu. Je to úžasně autentické, zvláště když si zpěvák podupává do rytmu po vzoru starých bluesmanů. A z jeho hrubě chlapských hlasivek se linou absurdní příběhy o muži, kterého bylo jen půl, a tím se odhalila jeho prázdnota. Nebo o ženichovi, který si lehl na cestu a "zablokoval dopravu, od Ješína na Prahu".

Konvrzkovy grotesky nejsou samoúčelné, mají situační nebo hlubší pointu. "Nevadí ti, že ve sklenici plave ti moucha. To, co tě štve, to není tak zlé, to jsou jen pouta, pouta," zpívá Konvrzek v písni Pouta. I z absurdních písní vyplývá touha jít vlastní hudební cestou, bez ohledu na trendy, které zrovna vládnou pod Řípem. Konvrzkův styl je velmi svobodný, asi jako blues potulného samorosta.

Vladimír Vlasák
Mladá fronta Dnes, 28. 06. 2005

Tak tu mame opět album naprosto originalního písničkáře. Citlivější povahy se ještě ani nestihly vzpamatovat z písní Petra Nikla a už je tu samorostlý multiinstrumentalista Jiří Konvrzek. Jak jinak lze bojovat proti ubíjejícímu stereotypu než úletem k nezřízené fantasii?

Konvrzek na svém již druhém oficiálním albu nijak nevyměkl, a tak se laskavý posluchač kromě folk-jazz-funky podkladů dočká i pitvorného zpěvu a textů, které oscilují mezi nonsensem, hříčkou, životní moudrostí a čiročirým kreténismem. Album je do poslední drážky napěchováno nejrůznějšími podivnostmi a hudebně textovými výlety do těžkého pitoreskna či vyzývavé obskurnosti.

Těžko hodnotit, jde o hudební bonbónek pro milovníky alternativního folku a LSD.

Stefan Segi
muzikus.cz

Jiří Konvrzek hrál i na trubky od záchodu

Litoměřice (tit) - Co to tam tahají, divili se v sobotu návštěvníci Litoměřického kořene, když dva muži nosili na pódium množství novodurových trubek. Vzápětí to zjistili a byli ještě překvapenější - šlo o nový hudební nástroj písničkáře Jiřího Konvrzka, který s kapelou Třetí zuby používal soustavu trubek jako píšťaly a fujary. Nejtenčí měla v průměru asi půl centimetru, nejsilnější dvacet centimetrů. Do tenkých Konvrzek foukal vlastními silami, do silných vháněl vzduch pomocí šlapacích měchů. Na další trubky a hadice hráli i jeho spoluhráči a publikum se roztodivnými tóny výtečně bavilo.
»Na podobnou věc jsem hrál už před deseti lety, kdy jsem předělal splachovačku od záchoda na zobcovou flétnu,« vypráví Konvrzek, který trubkám coby instalatér dobře rozumí. »Přesto jsem ale nevěděl, jak do toho dostanu vzduch, jestli třeba nebudu potřebovat nějaký kompresor,« upozorňuje.
Konvrzek je pověstný tím, že hraje vedle normální kytary a akordeonu hlavně na nástroje, které si vlastnoručně vyrobí. Při zpívání se doprovází například na speciální instrument s dvěma krky, jenž je kombinací kytary a mandolíny.
»Používal jsem vždycky oba nástroje a jednou jsem si řekl, proč je mám neustále přehazovat, když je můžu mít v ruce oba dva najednou,« směje se muzikant.
Sestrojil si šlapací bubínek, několik kytar a mandolín. Podle návodu v jednom časopise vyrobil i zvláštní čtyřstrunný nástroj bogario. Při výrobě přitom vždy vycházel z věcí, jež měl kolem sebe. Nástroje tak mívají podivné neučesané tvary, zase ale nikdy Konvrzkovo snažení nezkrachovalo na tom, že něco nesehnal.
»Nápad vzniká třeba tím, že objevím kus trubky či dřeva. Není to samozřejmě dokonalé, mé nástroje třeba nemají povrchovou úpravu nebo pěkný lak. Je to způsobené tím, že jak nějakou škatuli splácám dohromady a začíná znít, hned mě to chytne a objevuju, co všechno s tím jde hrát,« dodává Jiří Konvrzek.

tit
Mladá fronta Dnes, 08.07.2002

Konvrzek vycenil zuby

Liberec - Novou sérii pořadů WorldExperiment zahájil ve středu v sále libereckého Experimentálního studia samorost české hudební scény Jiří Konvrzek. Třebaže pořadatelé slibovali při přípravě cyklu zejména kapely ovlivněné etnickou hudbou, Konvrzek návštěvníkům spíše předvedl, jak vypadá česká alternativa. Jiří Konvrzek vystoupil v Liberci se skupinou Třetí zuby. Jedinečný český muzikant se proslavil zejména nápaditou hrou na různé hudební nástroje, kterou spojuje s osobitým zpěvem připomínajícím spíše recitaci. Také v Experimentálním studiu překvapil Konvrzek posluchače svými neobvyklými instrumentálními vynálezy, které si sám doma vyrábí. »Tvořit nové hudební nástroje je můj koníček,« svěřil se muzikant. »Vezmu třeba krk od kytary a k němu vyřežu hranaté tělo. Nebo jsem si vyrobil speciální mini soupravu na bicí. Tu ovládám nohama, zatímco hraji na mandolínu.« Během koncertu tak Konvrzek vytáhl na scénu přes deset nástrojů, přičemž nechyběla dvoukrká kombinace mandolíny a kytary, nástroj na pomezí houslí a violoncella, trubka, plechová zdrobnělina hlásné trouby či píšťtalka. Ve všestranném umění drželi s Konvrzkem krok i ostatní muzikanti, kteří ovládali kytaru, basu i bicí nástroje. »Tvorba Třetích zubů není jen o hudbě," dodal Pavel Havlík z Experimentálního studia. »Je to jedinečný projev, který na naší hudební scéně jinak těžko najdete.« Při koncertě Jana Konvrzka si mnozí posluchači vzpomněli na počáteční vystoupení skupin Z kopce a Jablkoň. Kapela téměř opustila písňovou formu a ctila spíše harmonie než melodie. Hudební koláž, ve které se mísily vlivy lidové hudby, country, big beatu a jazzu, prokládal Konvrzek originálními texty, ve kterých bezmála vyprávěl lidem příhody, které život může člověku přinést.

jho
Mladá fronta Dnes, 02.02.2002